BLOG JE POZASTAVEN!!!
Asi to tu de jen na mozile nevim...

Srpen 2009

koukam na net něco hledam a nejdnou najdu tohle :

31. srpna 2009 v 9:37 Všechno ostatní :-O
Žil jednou jeden kluk, jmenoval se Honza. Když mu bylo patnáct, zamiloval se do svojí nejlepší kamarádky Míši, ale nikdy jí to neřekl. Když totiž byli o prázdniny daleko od sebe a jen si psali , stal se mu těžký úraz na motorce a deset dní pak bojoval o život. Jeho jediné přání bylo ještě naposledy vidět Míšu, ale nebyl nikdo, kdo by ji mohl zavolat a tak Honza zemřel bez rozloučení. Míša týden plakala a přemýšlela nad smrtí, nikdy sice Honzu nemilovala, ale byl to její nejlepší kamarád a trávila s ním od rozchodu se svým bývalým klukem Matějem asi nejvíc času. Po týdnu už byla hodně psychicky na dně, a tak jí její bratříček přinesl štěně zlatého retrívra. Míša se na něj podívala a řekla: "Ty oči! Má stejný oči jako Honza. Trochu vlčí, ale hezký a smutný." Objala pejska a rozbrečela se. Pojmenovala pejska po svém mrtvém kamarádovi. Netušila však, co je štěně opravdu zač. Honzovo tělo bylo rozlámané a nemohlo dál žít, jeho duše však nezemřela. Odešla do zásvětí a tam ji bylo určeno, že se má narodit znovu jako člověk někde v Africe. Honza však našel královnu podsvětí, řekl jí jak moc měl Míšu rád a že udělá cokoli, jen aby s ní mohl být. Královnino srdce z ledu pookřálo a řekla Honzovi, že ji ještě smí spatřit, ale že by musel splnit několik podmínek. Honza přijal a tak se narodilo štěně zlatého retrívra, zcela jedinečné, s lidskou duší, vzpomínkami na lidský život, ale bez schopnosti mluvit. Několik dní se učilo chodit po zahradě a po týdnu uvidělo jít okolo plotu bratra Míši. Pamatovalo si jeho podobu, pamatovalo si všechno z lidského života. Štěně začalo na Radka, bratra Míši, štěkat a Radek přišel k plotu. Honza chtěl Radkovi říct, kdo opravdu je, ale z úst se mu dral jen štěkot. Radek si ale vzpomněl na svou sestřičku a rozhodl se jí pejska koupí. A tak se štěně dostalo tam, kam chtělo, ke svojí milované Míše. Míša si malé štěňátko zamilovala, připomínalo jí Honzu, proto jej tak také pojmenovala. Rozhodla se vzít malého na menší procházku. Honza ji běžel dva tři metry před nohami až na místo, kam spolu chodívali, když byl ještě člověk. Míša byla hodně udivená, ale řekla si, že to nejspíš bude náhoda. Ovšem náhod stále přibývalo, hlavně když Míša vzala své štěně po prázdninách do školy. Honza se totiž rozběhl a skočil na svou lavici, kterou se nikdo neodvážil odstranit, protože všichni doufali, že se snad ještě vrátí. Hlavně jeho nejlepší kamarád Pavel odmítl odnést Honzovu lavici, Honza mu totiž moc chyběl. Honza si hrál se svými bývalýmy kamarády a vnesl do třídy všeobecné veselí. Ještě ten den odtáhl Honza Míšu až na fotbalové hřiště, kde hrával fotbal. Vběhl do kabiny a vyskočil na svoje místo. "Zavolej si toho psa, tady teď nesmí nikdo sedět. Sedával tu Honza, ale ten je mrtvej a teď tu je prázdno." Takhle Míšu oslovil nový kapitán týmu, který převzal roli po Honzovi. "Já ho znala. Byl to můj nejlepší kamarád." řekla Míša. Štěňátko mezitím tahalo dresem číslo tři, který do té doby visel pověšený nad Honzovým místem. Bylo v něm celé zabalené a kluci v kabině se smáli. Malý běžel k Vaškovi a nastavil mu levou pacičku, jako to dělal Honza, když mu Vašek nasazoval kapitánskou pásku. Vašek štěněti omotal černou páskou levou packu a malý se rozběhl na hřiště. Nejprve rozhrabal bílé vápno na kraji hřiště a běžel přímo k bráně. "Mohla bys ho sem vodit každou neděli? Moc nám připomíná Honzu a takhle to bude jako by tu byl a my budeme hrát víc v pohodě... Chceme tě jako maskota. Princi…" promluvil Vašek na Míšu a pak na malého. "Dobře, aspoň na Honzíka budu moct víc vzpomínat." řekla Míša a od té doby chodila s malým Honzou na každý zápas. Pět let už měla Míša svého Honzíka neustále u sebe a ten ji vždy chránil a pomáhal jí, tak jako když byl ještě člověk. Chodil s Míšou dokonce i do školy a učitelé to nezakazovali, protože Honza vždy seděl tiše a třeba nehnutě celou dobu. Míša však už odmaturovala a teď chodila na vysokou školu. Tam ale už nesměla mít sebou svého psa a proto Honza zůstával doma a celý den nezamhouřil oko, dokud nevěděl, že Míša je doma a v bezpečí. Vždy ji běžel uvítat a vždycky ji povalil na zem a čumákem ji jezdil po nose. Míša se musela smát. Pes ji dával radost ale i smutek. Musela myslet na Honzu a to znamenalo radost i smutek. Jednou však čekal a čekal, ale nikdo nepřicházel. Až v noci rozrazil dveře Radek a s pláčem v očích začal mlátit do zdi. Honza začal štěkat a Radek jen křikl: "Míša je mrtvá. Narvalo to do ní auto." Pak odešel. Honza začal kňučet a pak brečel celé tři hodiny. Teď již neměl nic, vrátil se zpět na svět a stejně ztratil opět smysl žít. Týden nato se konal pohřeb, Míšino tělo bylo uloženo do rodinného hrobu a na pohřbu samozřejmě nechyběl ani věrný pes. Když pak všichni odcházeli, zůstali na hřbitově už jen on a Radek. Honza si lehl na Míšin hrob a odmítal se hnout. Radek na něj promluvil: "Vím žes jí měl rád, ale musíš jít s náma domů. Nemůžeš tu zůstat." Honza ho odtáhl ke svému hrobu a ukázal packou na jméno na náhrobku. "Cože? Co to má znamenat? Ty jsi?..." Honza jen zaštěkal na odpověď. "Hm, nemožný, ale... ale stejně musíš jít se mnou…Jinak zemřeš." Honza ale jen běžel a lehl si na Míšin hrob. Radek s pláčem odešel. Po čtyři dny ležel Honza na hrobu a kňučel a každý den za ním chodila Míšina rodina, se psem však nehnuli. Po čtyřech dnech opustil Honzův duch za velké bolesti psí tělo a odešel do zásvětí, kde jeho duši hledala ta Míšina, ale nakonec ji překvapil. Naposledy spolu mluvili: "Byl jsem tím psem, kterého ti přinesl bráška. Já ti chtěl říct, že to jsem já, ale to prostě nešlo." "Proč jsi se vrátil na svět? Proč?" "To kvůli tobě. Zemřel jsem a ani jsem se s tebou nestihl rozloučit, a přitom jsem toužil jenom po tobě." "Musíme už jít, já…" "Sbohem, miluju tě!!!" ukončil poslední rozhovor Honza. Obě duše se pak rozdělily, Míšina se vtělila do slavíka. Honzova duše odešla do hlubokých moří v těle delfína. Oba už se nikdy nespatřili, dokud nepřišel konec dnů. Slavíkův zpěv byl nejkrásnější a nejsmutnější, který kdy svět slyšel a delfín plul a bloudil v mořích a bezcílně hledal dívku, do které se tak bláznivě zamiloval a s kterou směl být jen velmi krátkou dobu. Oba se hledali, umírali a znovu se převtělovali, ale již nikdy nenašli jeden druhého a jejich duše nakonec pukly žalem a odloučením a už dál neexistovaly..


Hojte chceš být v Blog Friends ??? klikni ZDE!!!


émoticone carré 1émoticone carré 2émoticone carré 3émoticone carré 4émoticone carré 2émoticone carré 6émoticone carré 7émoticone carré 8émoticone carré 9émoticone carré 10émoticone carré 11émoticone carré 12émoticone carré 14